Jít či nejít? Dilema socialismu

úterý 25. září 2012 15:00

Odjezdy bez návratu a co to všechno znamenalo.

Vyrůstala jsem v šedivých sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy režim už nehrozil politickými procesy a nejkřiklavějšími excesy, ale zavalil celou společnost jak těžké bahno. Zalezl všude a ovlivňoval člověka i v jeho nejnitěrnějším soukromí. Jen málo, velmi málo bylo těch odvážných, co nikdy neohnuli hřbet a se vztyčenou hlavou trčeli z všeobjímajícího bahna ven, tam, kde mohli dýchat aspoň trochu svobodně.

Bylo toho hodně, co lidi dusilo, soustavně a cíleně. Nechci psát o všech trablech, nucených lžích a menších či větších kompromisech, ke kterým byli lidé tlačeni. Já  jsem těm nejhorším unikla prostě proto, že jsem v roce 1989 byla ještě studentka. Ale jedna věc mi neunikla a pokládám ji možná za vůbec nejhorší zlo, které režim způsobil v soukromé rovině, protože postihlo snad statisíce lidí, změnilo jim životy a nenávratně narušilo jejich vztahy.

Loučení. Syn odjíždí a maminka pláče, protože ví, že ho možná už nikdy neuvidí. Nikdo tehdy nevěděl, že ostnaté dráty na hranicích nezůstanou věčně, a nemohl s jistotou předpokládat ani to, že právě jim bude někdy ve vzdáleném budoucnu – třeba až rodiče dosáhnou důchodového věku - povoleno setkání. A pokud třeba onemocní a důchodu se nedožijí, budou své dítě znát už jen z dopisů a fotografií. Přesto, i s tímto hrozným vědomím, dávali rodiče svým dětem na cestu požehnání a přáli jim lepší život, než měli oni sami. Oběť nejvyšší?

Poslední objetí s tátou a spiklenecké mrknutí. Dcera s rodinou odjíždí na dovolenou do Jugoslávie. Maminka jim na cestu usmažila řízky, teď nervózně pobíhá kolem auta a nabádá zetě a vnoučata, aby je snědli včas. Ve své nevinnosti vůbec netuší, že se schyluje k něčemu daleko horšímu, něž jsou zkažené řízky. Naposledy pohladí vnučku po vlasech a těší se, až jí malá bude za dva týdny vyprávět, jak se měla u moře. Jenže ji už nikdy neuvidí. Její muž to ví už v tuhle chvíli, ale dohodl se s mladými, že babičce předem nic neřeknou. Bude to tak lepší, prohlásil zeť v obavách, aby se při přechodu přes hory do Rakouska něco nezadrhlo. Otec souhlasil, musel souhlasit, a teď moc dobře ví, co ho čeká. Ví, že bude sám čelit manželčinu hněvu. A tuší, že mu tu zradu už nikdy neodpustí. I taková cena se platila za emigraci.

A pak tu byli sourozenci. Od rodičů se ještě dalo čekat, že budou ochotně trpět za „prohřešky“ svých dítek, a navíc už byli ve věku, kdy je zpravidla postihl jen zaražený kariérní postup. Ale co bratr nebo sestra, kterým sourozenec v emigraci polepil kádrový posudek hned na prahu života? A potažmo i jejich partnerům a dětem? Jistěže to byla v první řadě vina režimu, ale nezahlodal občas červíček pochybností, jestli není štěstí jednoho vykoupeno na úkor druhého? Jsou to ošklivé věci a ošklivé otázky, ke kterým ten zvrácený režim lidi nutil.

V osmdesátých letech mi připadalo, že otázka emigrace v našich kruzích pořád visí ve vzduchu. Lidé neprchali před nějakou konkrétní hrozbou, ale za lepším životem. Nešlo jen o to, že si rychleji koupí třeba auto a budou moci cestovat, ale i o prostou možnost dělat svou práci bez přetvářek a ústupků. Ti lidé chtěli být oceňováni ne podle stranické příslušnosti, ale podle schopností. Nechtěli své děti učit lhát, ale říkat jim pravdu. Je to pochopitelné tím spíše, že tehdy čas působil jako zakletý a zdálo se, že tu komunisti budou vládnout dalších padesát let. I když dnes bývá motivace emigrantů z osmdesátých let často zjednodušována, opravdu si myslím, že ekonomické důvody byly i u nich až na druhém místě.

Pár jsem jich totiž poznala. V roce 1980 emigroval můj bratranec a v roce 1987 moje sestřenice, oba s rodinami. Oba byli jedináčci, takže odchod nemohl poznamenat jejich sourozence, ale o to hůře ho nesli jejich rodiče. Nevěděli, nemohli vědět, že se loučí „jen“ na pár let.

Když můj muž maturoval, domlouval se se spolužáky, že třídní sraz po deseti letech udělají v Acapulku. Z té jediné třídy jich nakonec emigrovalo šest, tři do Německa a tři do Ameriky. Na třídní srazy se občas vracejí, ale svůj život už žijí jinde.

No a my - my jsme zůstali. Dnes mi to připadá tak samozřejmé, že se ani nechce věřit, že možná nechybělo moc a žila jsem v jiné zemi. Tehdy to opravdu byla varianta, která občas bleskla hlavou snad každému mladému člověku v mém okolí. A my navíc měli tu možnost. Díky neuvěřitelné náhodě (o které napíšu příště) jsme získali výjezdní doložky a po několika peripetiích (o kterých napíšu taky) jsme vyjeli na třítýdenní cestu stopem po západní Evropě. Můj muž – tehdy ještě nastávající – by se jako inženýr se státnicí z angličtiny v cizině asi neztratil. A já? Já byla zamilovaná. Kdyby mi řekl „jdeme“, neohlížela bych se na nic. A maminka, jak ji znám, by pro mě nakonec měla pochopení. Jenže on řekl „ne, já tady rodiče nenechám“, a tím bylo rozhodnuto. Zůstali jsme, nešli jsme za svobodou, a o dva roky později přišla svoboda za námi.

Z té doby mi utkvělo, jak se nás rodiče před cestou zcela vážně a s úzkostí ptali, jestli se vrátíme. Jeden z dotazů, které naštěstí už odvál čas. Věřím, že navždy.

Petra Kišová

dr.med.cerny, obcan EU ale ne Ceskaduvody k emigraci byly a jsou individualni15:5730.9.2012 15:57:12
hendrixxPěkně napsaný16:5628.9.2012 16:56:45
PavelSvatopluk Cech12:1927.9.2012 12:19:05
ZipVítám zpět,11:1027.9.2012 11:10:15
Lída V.Petro,21:2826.9.2012 21:28:00
Petra KišováDíky za milé reakce.20:5726.9.2012 20:57:38
FanyJít a vrátit se17:0526.9.2012 17:05:08
klobouk"nejste takový hlupák"12:2826.9.2012 12:28:28
marekKlobouku,11:5326.9.2012 11:53:00
marekMuselo by se stát něco11:3026.9.2012 11:30:30
PavelByt nebo nebyt...11:2826.9.2012 11:28:39
PavelByt nebo nebyt...11:2626.9.2012 11:26:51
lunicKazdy ma sve priority nastavene jinak11:1126.9.2012 11:11:40
josef hejnaTuhle otázku bych vůbec nehnal do křeče.10:5226.9.2012 10:52:06
PavelJit nebo nejit, byt nebo nebyt?10:2626.9.2012 10:26:12
klobouk"byla zodovědnost ke svým předkům ..."08:4426.9.2012 8:44:44
lunicGalisi, popsal jste to perfektne,08:2726.9.2012 8:27:43
Lída V.Nechtěla jsem emigrovat.23:1825.9.2012 23:18:02

Počet příspěvků: 28, poslední 30.9.2012 15:57:12 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Petra Kišová

Petra Kišová

Zajímavosti, glosy, názory...

Člověk psavý.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy